Znáte ten pocit že se vám země propadá pod nohami aniž by jste chodily ?
To když se nadechnete a přitom dýchat nechcete ?
Když den od dne máte pocit že tady prostě nepatříte ?
Je to velice zvláštní mít v hlavě tolik myšlenek a nevědět kam je uschovat. Neumět ani rozeznat ty dobré od špatných. Jako bych stála na jednom kousku půdy a vše kolem mě se propadalo a já jen čekala až se zbortí i ta má půda.
Jsem moc ráda že jsou, alespoň věci, které mě dokáží od těchto myšlenek odprostit, lidé kteří mi pomohou.
Nesnáším když mi někdo řekne že se dostatečně nesnažím. Ani netuší...
Když mám takovou náladu, hodně se snažím chodit ven, hrát na klavír a dělat věci co mě baví. Problém je v tom že když přestanu zase začnu přemýšlet a moje hlava se soustředí na tyhle depresivní myšlenky.
Všechno jako by se najednou bortilo. Jako by svět ztratil na svém kouzlu, jako by se ukazovaly jen ty špatné věci...
Možná je opravdu svět takový, bez kouzel, jen zlí lidé, bez kousku citu, bez lidskosti...
Žádné komentáře:
Okomentovat